Studie: Evropský parlament při komunikaci klimatické změny výrazně pracuje se strachem. Jeho nadužívání však může být kontraproduktivní

Ty mohou pomáhat upozorňovat na naléhavost klimatické změny a mobilizovat veřejnost, při jejich nadužívání však zároveň existuje riziko pocitů bezmoci, ekologické úzkosti a následně nečinnosti. Studie proto upozorňuje na potřebu vyváženější klimatické komunikace, která vedle naléhavosti posiluje také pocit, že změna je možná a že veřejnost může být její součástí.

Vědkyně vycházela z celkem 235 tiskových zpráv Evropského parlamentu souvisejících s klimatem a 639 tweetů zveřejněných během devátého funkčního období EP, tedy v letech 2019-2024. Evropský parlament patří mezi klíčové aktéry evropské klimatické politiky: podílí se na tvorbě legislativy, prosazuje ambiciózní klimatická opatření a jako jediná přímo volená instituce EU má zároveň specifickou roli v komunikaci klimatické politiky směrem k občanům. Ve své komunikaci se snaží prezentovat jako racionální a odpovědný aktér v globálním boji proti změně klimatu, s cílem inspirovat veřejné zapojení a podporovat pro-environmentální chování. „S tím souvisí i vysoká míra sebelegitimizace této instituce, která je patrná u 93,2 % tiskových zpráv a 83,1 % tweetů na toto téma. Přitom téměř každá druhá tisková zpráva a zhruba každý pátý tweet o změně klimatu, zaměřený na posílení legitimity a proaktivního postoje parlamentu, spoléhá na strach jako komunikační nástroj,“ uvedla Brusenbauch Meislová z Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU.

Tabulka

Analýza odhalila tři klíčové narativy založené na strachu, konkrétně jde o narativ nouze, ztráty a nebezpečí. Narativ nouze pracuje především s představou krize a bezprostřední potřeby jednat, narativ ztráty zdůrazňuje zhoršování stavu životního prostředí a jeho možné nevratné důsledky a narativ ohrožení obrací pozornost k rizikům pro budoucnost. Ve všech těchto případech EP zdůrazňuje nutnost okamžité a rozhodné akce a prezentuje změnu klimatu jako existenční hrozbu pro Evropu i svět.

„Tento diskurz často používá superlativní vyjádření a další jazykové prostředky zdůrazňující mimořádnost situace, například odkazy na bezprecedentní rozsah požárů. Jejich prostřednictvím je klimatická krize rámována jako mimořádně závažná hrozba a současná situace jako ta nejvážnější, jíž kdy lidstvo čelilo. Narativ nebezpečí je konstruován tak, aby zdůraznil existenční hrozby, a vykresluje budoucnost v temných barvách,“ uvedla vědkyně.

Využívání strachu umožňuje EP vytvořit obraz sebe sama jako proaktivního, významného, na řešení orientovaného aktéra, který apeluje na hluboce zakořeněné společenské normy týkající se bezpečnosti, odpovědnosti a morální povinnosti. V tomto kontextu funguje strach jako rétorický nástroj. Podle vědkyně ale touto formou komunikace EP riskuje i oslabení vlastních snah o sebelegitimizaci. Strach může na jedné straně mobilizovat pozornost veřejnosti a zdůrazňovat naléhavost klimatické změny, při jeho nadužívání však podle dosavadních výzkumů existuje riziko přetížení, bezmoci či rezignace. Vzniká tak komunikační paradox: nástroj, jenž může podporovat mobilizaci veřejnosti a legitimitu instituce, může při příliš intenzivním používání působit opačným směrem.

„Dosavadní výzkumy ukazují, že přílišné využívání strachu může přispívat k udržování atmosféry úzkosti a postupná únava z neustálého zdůrazňování naléhavosti problému, což může vést ke kontraproduktivním důsledkům, jako je apatie, rezignace a následná nečinnost. U mnoha lidí, zejména pak u mladších generací, může přílišný důraz na hrozby a negativní scénáře oslabovat pocit, že existuje pozitivní vize budoucnosti a že je stále možné něco změnit,“ uvedla vědkyně. Podle Brusenbauch Meislové by instituce s podobnou rétorikou měly postupovaly opatrně. „Vzhledem k rizikům spojeným s přílišným využíváním strachu by zmírnění jeho role v komunikaci mohlo vytvořit větší prostor pro rozmanitější a konstruktivnější způsoby komunikace, které mohou veřejnost účinněji motivovat k zapojení,“ dodala vědkyně.