Milé kolegyně, milí kolegové,
v mém seznamu úkolů bylo až do předvčerejška několik týdnů uvedeno: „projev Den fakulty“. Hledal jsem inspiraci, přičemž v průběhu času přicházely různé nápady, které jsem ale vzápětí zavrhoval. Třeba mi nejprve přišlo nosné inspirovat se předjarním řezem jabloní, kdy se sadař z různých úhlů a různých výšek dívá na strom a vybírá, které větve a kde uřeže, aby strom prosvětlil. Pak mi ale došlo, že v kontextu dění uplynulých týdnů na naší fakultě by to mohlo mít hodně zvláštní konotace. Hledal a přemýšlel jsem proto dál.
Až to přišlo o uplynulém víkendu. Těšil jsem se, rozmlsán hezkým počasím předchozích dnů, jak si poslechnu jarní bzukot včel a jak ve včelíně budeme dělat příjemné práce. Počasí a teploty ale byly takové, jaké byly, asi si to vybavujete. Včely zůstaly v úlech, nebylo by rozumné je rozrušovat. Nezbylo tak než využít čas jinak, k pracím, na které se žádný včelař netěší: na čištění úlů, v nichž včelstva z různých důvodů zimu nepřežila. Ometáte rámečky, čistíte dna úlů, oškrábáváte propolis, dezinfikujete úly a hlavou se honí leccos. Jako třeba zklamané podzimní naděje, že jste přece udělali všechno pro to, aby zimu přežila všechna včelstva – a přesto to nevyšlo. Anebo si říkáte, jestli snad přece jenom něco nemělo být jinak. Co všechno vstupuje do hry? Obávaná varroa destructor, kde ze tří samiček roztoče –škůdce, jež přes zimu přežijí všechna léčení, bude v polovině srpna jejich potomstvo čítat až 3072 samiček, které včelstvo téměř nepostřehnutelně oslabí, takže pak stačí drobný výkyv a je hotovo. Pro katastrofu totiž stačí i 1000 samiček. Nezabíjí přímo – jen parazitují na larvách včel, takže ty se pak rodí oslabené či s různými deformacemi. Vliv může mít i slabší síla včelstva někdy v srpnu, kvůli níž se pak neubrání, a jiná včelstva vyloupí jeho zásoby na zimu, takže pak v zimě doslova umřou hlady. Jako včelař asi neznám depresivnější práci, než ometat prázdné rámečky se včelami polozalezlými v buňkách, kde už nic není.
Když jsem umyl podložky z podmetů a tatínek mi je po chvíli podal zpátky s tím, že je mám umýt, musel jsem se usmát. Moje reakce mi totiž připomněla jednu debatu z předchozího týdne na fakultě. Tatínkovi jsem odpověděl stejně jako dvě vedoucí kateder mně a paní tajemnici na návrhy celkové částky na osobní ohodnocení na katedrách – už jsem to dělal. A on mi řekl totéž, co my jim – to nestačí, udělej to pořádně. Tak jsem si v sobotu mohl uvědomit, jak jste se asi cítily.
To všechno, o čem jsem doteď mluvil, je dost negativní. Je na tom alespoň něco pozitivního? To mi právě došlo, když jsem vymetal padlé včelstvo – jasně, je to nepříjemná práce, ale když ji neudělám, nemám naději na lepší příští. A ještě něco jsem si uvědomil – že v těch včelách jsem proto, že mě to baví, že těch prací smutných je výrazně méně než těch chvil radostných. Myslím, že to tak máme i na fakultě. Jasně že to občas je pocit marnosti – učitelů se studenty, studentů s učiteli, učitelů a pracovníků s vedoucími, vedoucích s pracovníky a všech s děkanem. Opačně už to neplatí, děkan zažívá se všemi jen ty pěkné chvíle, jako včelař, když potěžkává truhlíky s rámečky plnými medu.
Ty pocity marnosti, které musí být často nějak uzavřeny – třeba že vrátíme k uzoufání špatnou seminárku či diplomku k přepracování; že řekneme studentovi, že se nedá nic dělat, ale že bude muset přijít příště; že různými i nepopulárními kroky jasně sdělíme zaměstnanci, že nepracuje tak, jak by měl a mohl; že po letech žití nad poměry přizpůsobí katedra svoje mzdové výdaje na udržitelnou úroveň apod. – tyto pocity marnosti jsou ale často střídány chvílemi odměny, kdy si říkáme: ano, má to smysl. Přál bych vám všem zažít ten pocit při promocích, kdy absolventka, která zdůrazní, že může srovnávat, protože studovala i na jiných fakultách, děkuje v absolventské řeči všem – od studijního oddělení po učitele a spolužáky – za neuvěřitelně úžasné prostředí a lidi tady. A věřte, že se to nestalo jen jednou. Rád vám proto tyto díky tlumočím a předávám – patří právě vám.
Anebo publikace. Za minulá léta a desetiletí kolem nás přešly různé vlny, kdy se mnozí z nás učili nové termíny, které předtím neznali: impakt faktor, databáze časopisů, WoS, Scopus, kdysi ERIH, přidaly se kvartily, decily, h-indexy... Pamatuji si, jak jsem byl zděšen, když jsem ještě jako vedoucí katedry poprvé před lety slyšel návrh tehdy nového proděkana Martina Vaculíka ohledně rozdělování peněz za vědu. Že bychom měli zcela aplikovat metodiku M17+, že bychom neměli zohledňovat všechny publikace, ale jen ty nejlepší. Mezi vámi sedí pár lidí, kteří mohou potvrdit, že jsme společně přemýšleli, jak na to reagovat, jak získat čas... Byl jsem přesvědčen, že nemáme šanci se takové politice přizpůsobit. Nechtěl jsem si připustit, že možná část našich fakultních publikací je ve stavu těch padlých včelstev nebo včel s matkou trubčicí, která klade jen neoplodněná vajíčka, takže včelstvo stejně zahyne – je proto lepší ji včas vyměnit.
Přistoupili jsme k nesnadné změně rozpočtových pravidel, která nebyla příjemná a která bolela. A výsledek? Jen v loňském roce vědkyně a vědci z naší fakulty publikovali 124 článků ve WoS, z toho 6 článků v prvním decilu, 28 dalších v prvním kvartilu a 43 v druhém kvartilu, tedy téměř dvě třetiny. A úžasné je, že se na tom nepodílí jen jedna část fakulty jako ještě před pár lety. Loni každá katedra či institut dokázaly publikovat alespoň jednu publikaci v prvním kvartilu, téměř všechny i v prvním decilu. A co především – není to výsledek práce dvou, tří nejtalentovanějších lidí. Ve čtvrtině nejlepších světových časopisů ve svých oborech, tedy v prvním kvartilu, za loňský rok umístilo své publikace zhruba čtyřicet pracovníků a doktorandů naší fakulty. A nejenom to. Protože nemalá část našich oborů není orientována výhradně na časopiseckou produkci, ale vlivným médiem jejich vědy jsou knihy, dobře víte, že stále zohledňujeme a zohledňovat budeme i knižní produkci. Ne ale jakoukoli, která zapadá prachem ve skladech marginálních nakladatelství, aniž by se dostala ke čtenářům. A tak lidé naší fakulty publikovali loni své monografie v nejpřednějších světových nakladatelstvích Palgrave, Lexington, Routledge; samostatné kapitoly v Oxford University Press, Springer apod.
Ukazujeme tak, že děláme společenské vědy na skutečně světové úrovni – a že jen nedostatek dřívějšího vnějšího i vnitřního tlaku nás nepodněcoval k tomu, aby to bylo vidět už dříve. Těchto skvělých výsledků totiž nedosahujeme jako některé jiné univerzity s nakoupenými zahraničními hvězdami, které už ani nejsou létajícími profesory, ale profesory, kteří za smlouvu připíšou sem tam nějaký výsledek. Dosahujete jich vy – vy, kteří ke špičkové vědě také skvěle učíte a staráte se o každodenní běh studijních programů, kateder, fakulty.
K tomu ke všemu nezapomínáme na naši společenskou odpovědnost a zprostředkováváme české společnosti výsledky našich výzkumů, jak bylo krásně vidět při sběru podkladů pro tvorbu fakultního rozpočtu.
Vím, že jsem doteď mluvil jenom o výzkumu, přičemž to je jenom část naší práce. Na úspěšné vlně se ale držíme i ve výuce, jak o tom svědčí kvantitativní i kvalitativní ukazatele. Nejenom že se můžeme radovat ze zajímavých absolventů, kteří úspěšně na nejrůznějších pozicích doma i ve světě zúročují vše dobré, co jsme do nich vložili. Po letech se nám podařilo výrazně zvýšit počet zapsaných prváků na téměř všech oborech, takže už neučíme pro poloprázdné učebny. Navyšujeme počty závěrečných prací psaných v angličtině, stále jsme vlajkovou lodí univerzity v mobilitách studentů. Jak už víte, na téměř všech českých bakalářských programech přistupujeme k odvážnému kroku v podobě uvolnění bariér pro studenty v zapisování povinně volitelných předmětů, kdy věříme, že tak budeme posílat do světa absolventy s ještě širším společensko-vědním rozhledem.
Můžete říct – to je hezké, ale co z toho? Kromě dobrého pocitu i peníze. Všechno, o čem jsem mluvil, se totiž na naší univerzitě a fakultě propisuje i do tak přízemních věcí, jako jsou finance. Chtěl bych vám všem poděkovat, protože společným úsilím se nám podařilo dosáhnout toho, že v rozpočtu na rok 2022 máme největší meziroční nárůst financí v ukazateli kvality K, tedy že jsme se meziročně zlepšili nejvíc z celé univerzity. A to jsme byli výborní už loni. Navíc jsme se spolu s ESF dokázali jako jediní ze všech fakult zlepšit ve všech sledovaných parametrech (výsledky vědy a výzkumu, externí příjmy, počty profesorů a docentů, graduation rate, počty cizinců studentů a zaměstnanců, cizojazyčné práce, studentské mobility). Vynikající výsledky ve výzkumu vedly také k tomu, že jsme na univerzitě dosáhli největšího meziročního procentuálního navýšení prostředků příspěvku na vědu (DKRVO) i celkového rozpočtu – meziročně celkově rosteme o 9 %. Bez problému tak zvládneme – na rozdíl od některých jiných fakult – v polovině roku navýšení tarifních mezd a nebudeme muset kvůli tomu omezovat složku osobního ohodnocení. Na dvou katedrách, kde se výrazněji snižuje osobní ohodnocení, to je z důvodu problematického hospodaření v minulých letech, kdy právě teď narovnáváme stav tak, aby v budoucnu nedocházelo k opakovaným problémům.
Když se vrátím k úvodním obrazům ze včelařova života, nesmíme usnout na vavřínech. Tak jako vytočením posledního medu v červenci či srpnu nenastává čas oslavy, ale naopak v zásadě okamžitě začíná včelařským podletím nový rok, kdy si nelze lehnout s rukama za hlavou, tak je to podobně nekonečný koloběh i na fakultě/univerzitě.
Přesně za týden, 14. dubna, to bude 25 let od chvíle, kdy univerzitní senát odsouhlasil, že k 1. lednu 1998 vznikne naše fakulta. Vypadá to, že do jubilejního fakultního roku vstupujeme ve vynikající kondici. A vstupujeme tak nejenom do jubilejního roku, ale do potenciálně horších časů. Asi není třeba vysvětlovat, proč je na místě oprávněně očekávat, že letošní rok, kdy vláda splnila slib a vysoké školství jako jediná oblast rozpočtově neklesla, ale naopak narostla, se nemusí dlouhou dobu opakovat. O to lépe je, že máme plno skvělých tuzemských i mezinárodních grantů, uvěřili jsme, že má smysl publikovat v časopisech a nakladatelstvích, které jsou špičkové i z mezinárodního pohledu, že máme plnou fakultu výborných studentek a studentů. Právě kombinace těchto věcí by nám měla pomoci přečkat i horší časy. Máme na to. Angela Merkelová by řekla: Wir schaffen das. Zvládli jsme to, zvládáme to a zvládneme celou řadu dalších výzev. I těch dosud nepředstavitelných.
I kvůli tomu musíme ale dělat i věci, do kterých se nám moc nechce, abychom se mohli jako včelař těšit ze silného včelstva, krásné snůšky a posléze zasloužené medové či jiné odměny. Nejsme příslušníky FSS jenom proto, že jsme za to zaplaceni a že nevíme, co jinak se svými životy. Jako studentky a studenti jsme zde, protože toužíme po špičkovém vzdělání; jako akademické pracovnice a pracovníci jsme zde, protože chceme učit a bádat a pracovat; jako neakademické pracovnice a pracovníci, protože chceme pomáhat studentům a učitelům růst; protože nás to všechny baví a těší. Jinak bychom zde přece nebyli.
Ale musíme i preventivně léčit – přírodními i umělými léčivy, aby se nám příliš nerozmnožila akademická varroa destructor, aby nás moc neoslabila – aby nám tu nezdeformovala naše vědomí, že jsme zde především pro studentky a studenty; jinde aby nám nevnukla přesvědčení, že učení je vedlejší a hlavní je grantování a bádání; jinde aby nám nezdeformovala pojetí vědy, která se uzavře sama do sebe. Tedy aby se nám nestalo to, co kvůli zmíněnému roztoči včelám – pořád to sice jsou včely, ale už se nehodí téměř k ničemu.
Přejme si také, abychom jako fakultní společenství, když se to někomu náhodou stane, byli schopni si navzájem pomoci a do další sezóny vstupovali s novou energií a silou.
