Miloš Růžička

Hrály při volbě studijního zaměření nějakou roli dětské představy a sny?

Moje dětské plány se rozbíhaly všemi směry a neměly žádnou jednotící linku. Ve výběru vysoké školy tehdy hrály role moje koníčky, historie a geografie, a také možnosti, které se po revoluci začaly objevovat. V té době jsem se začal zajímat o studium politologie.

Jak jste se dozvěděl o FSS?

Podal jsem si tehdy pět přihlášek na vysoké školy, včetně pražské politologie. Nakonec jsem ale vše kromě brněnské filozofické fakulty pustil a připravoval se pouze na jediné přijímačky. Měl jsem jasno – Brno, nebo nic – a za rok se uvidí. Moje okolí se docela hrozilo. Naštěstí to dopadlo dobře, nastoupil jsem na filozofickou fakultu.

Jak jste se tedy nakonec dostal na FSS?

Zaujala mě informace o otevření oboru politologie na Karlově univerzitě.  A o pár měsíců později přišla moje středoškolská profesorka Hejlová se zprávou, že se tento obor otevře i v Brně.  Sice jsem ve třetím ročníku odešel kvůli práci právě do Prahy a přesunul si tam i školu, laťka z Brna byla ale tak vysoko, že jsem se rozhodl vrátit. Trávil jsem tehdy část týdne v Praze a část v Brně. A když už jsem v tomto tvrdém režimu udělal magistra, rozhodl jsem se, že doktorát udělám v Brně také.  Na FSS jsem nastoupil i do doktorského studia, které jsem v roce 2003 ukončil.

Co si z počátků studia pamatujete?

Pamatuji se na první setkání s profesorem Čermákem. Bylo nás, prvních studentů politologie, kolem deseti. Pan profesor nám úvodem sdělil, že rozvoj zcela nového oboru bude výsledkem naší společné práce a našeho společného hledání.  A je pravda, že mnoho mých tehdejších kolegů působí nyní na Masarykově univerzitě v roli vážených pedagogů a uznávaných expertů.

 Vy jste měl už při studiích svou profesní cestu vyhlédnutou, jasnou?    

Chtěl jsem působit v mediálním prostředí. Viděl jsem to tehdy jako zcela logickou symbiózu. Protnutí zájmu o politiku, její formování v novém státě a příjemný způsobem obživy. Moderováním a psaním jsem si celkem úspěšně přivydělával už na střední škole. Od prvního ročníku na vysoké jsem byl finančně zcela nezávislý, i když v jednom kole a bez volných chvil. Byla to doba neuvěřitelných možností a zkušeností. Bylo mi dvacet – a mohl jsem být v týmu, jenž rozjížděl první soukromé celoplošné rádio. Nebo jsem sedával v televizním studiu proti tehdejším špičkám české politiky a ekonomiky.

To asi chtělo odvahu. Kdybyste měl možnost se dnes rozhodnout znovu, nezačal byste s prací později?

Mě to bavilo, pracoval bych určitě. Ale asi bych si dnes nenechal utéct nic ani ze studentského života. Všechno bych to pořádně prožil.  Možná bych se také více věnoval vědě, byť jsem svou náturou především člověk praxe.

Začal jste tedy v médiích – a hodně brzy.

První zkušenosti jsem sbíral už v sedmnácti na střední. V prosinci 1989 jsme založili v Jindřichově Hradci měsíčník, dodnes vychází. Rok a půl jsem to bylo na mně. Pak jsem odešel studovat do Brna, při studiu jsem psal do Jihočeských novin. Další dva roky jsem pátky, víkendy a celé prázdniny pracoval v budějovickém rádiu a od pondělí do čtvrtka studoval v Brně. No a poté jsem začal působit v celostátních médiích.

Kdy jste svoje vědomosti ze školy využil beze zbytku?

Když jsem v devadesátých letech dělal mluvčího Fondu národního majetku. Fond byl významnou státní, a tedy politickou institucí. Dá se říct, že jsem jako student politologie viděl, jak se v reálu dělá politika, na základě jakých procesů vzniká. Pro mě to byla paralelní škola.

 Na kterého pedagoga rád vzpomínáte?

Určitě budu vždy chovat úctu k těm, kteří nás tehdy první rok vedli.  Profesor Čermák, doktor Houbal, doktor Fiala (dnes profesor), to byli nezapomenutelní lidé.  Je dobré si připomenout podmínky, za nichž katedru budovali. Bylo nás pár, prakticky neexistovala literatura, internet byl téměř neznámým pojmem. Hlavním motorem bylo nadšení. Nás studentů i našich pedagogů. Vznikla tam na tehdejší dobu nevšední atmosféra zapálených diskusí, srdečných vztahů, otevřenosti, ale také vzájemné náročnosti a zodpovědnosti.

Čemu se věnujete nyní?  

Řídím agenturu Bison & Rose. Je to náročná disciplína sama o sobě, na jiné věci moc času nezbývá. Podařilo se nám od roku 2000 vybudovat jednu z nejvýznamnějších komunikačních skupin v zemi. Jde o několik specializovaných firem, jež pokrývají poměrně široké spektrum aktivit. Od public relations, přes výzkum trhu, eventuálně management až po government relations. Dohromady zaměstnáváme téměř stovku lidí. V poslední době se snažím fungovat mimo jejich hlavní řídící strukturu, jako jakési volné libero, jež zastřešuje naše největší klienty a zároveň propojuje aktivity jednotlivých firem ve skupině. Současně se věnuji svému postpolitologickému koníčku, kterým je poradenství pro vrcholové politiky. Jde o kombinaci koučinku, public relations a politického poradenství, jehož smyslem je pomoci lépe se pohybovat ve veřejném prostoru a dosahovat stanovených cílů.

Byla pro vás škola dobrým odrazovým můstkem k budoucí profesi?

Od počátku jsem fungoval ve dvou paralelních světech, tedy ve škole a v práci. A nikdy jsem to nedokázal zcela oddělit. Do jisté míry tak funguji stále. Vlastně jsem z té školy nikdy neodešel. Pokračoval jsem doktorandským programem, řadu let jsem působil na katedře mezinárodních vztahů a evropských studií jako externí vyučující, nyní jezdím několikrát ročně na jednání univerzitní správní rady coby její člen. Škola je prostě součástí mého profesionálního života už více jak dvacet let. Stejně jako lidé kolem ní.

Volba FSS tedy patřila – při pohledu zpět – mezi vaše dobrá rozhodnutí?   

Pro mne je příchod do Brna spojený se startem mého vlastního samostatného života. Ve všech ohledech. Byla to unikátní doba, potkal jsem tam unikátní lidi. S jistou dávkou nadsázky lze pateticky říci, že z toho čerpám dodnes.

Publikováno v srpnu 2015