Petr Mrzena

Šéfredaktor zpravodajství České televize: Práce, kterou dělám, mě uspokojuje

 Petr Mrzena strávil celou svou dosavadní kariéru v televizním zpravodajství. Prošel při tom všemi hlavními televizními stanicemi. Z nosiče kazet na Primě, kde pracoval už při studiu, se postupně stal politickým reportérem. Kromě toho natáčel v zahraničí a absolvoval stáž ve Spojených státech. V České televizi si vyzkoušel i práci moderátora. Poté byl šéfredaktorem nejsledovanějšího zpravodajství v Česku – v televizi Nova. Působil také jako zpravodaj v Bruselu pro televizi Z1. Nyní je šéfredaktorem zpravodajství České televize.

Jméno a příjmení: Petr Mrzena

Datum narození: 1975

Bydliště: Praha

Studium na FSS: Magisterské: Mediální studia a žurnalistika (2008).

Magisterská diplomová práce:Zpravodajská reportáž (současné pojetí, formy a tendence v českém televizním vysílání).

Práce a kariéra: V letech 1996 až 2004 působil jako reportér v TV Prima, v letech 2004 až 2006 jako reportér, editor a moderátor v České televizi, od roku 2006 do roku 2010 zastával post šéfredaktora zpravodajství TV Nova. Následující rok působil jako zpravodaj z Bruselu pro televizi Z1. Od roku 2011 je šéfredaktorem zpravodajství České televize.

Už v době magisterského studia jste byl profesionálním novinářem s šestiletou praxí v televizi. Upozornil jste někdy na přednášce, že praxe je zelenější než šedá teorie?

To určitě ne, na to jsem nikdy neměl dost odvahy. Navíc si nemyslím, že by to bylo správné. Spíš jsem si vnitřně porovnával to, co jsem se dozvídal z přednášek, s tím, jak to chodí ve skutečnosti. Ne vždy to bylo tak, že bych si myslel, že je třeba vycházet jen z praxe. Kdyby se teoretické poznatky častěji aplikovaly, byť je to leckdy těžké, proces výroby zpravodajství by to možná usnadnilo.

Nejste tedy zastáncem názoru, že studovat žurnalistiku je zbytečnost?

Určitě ne. Studoval jsem současně s prací a kromě touhy mě nic nenutilo do školy chodit. Studoval jsem ji proto, že dává člověku určitý rozhled. Lépe se s ním předchází problémům, se kterými se v praxi setkáváme. Mnohokrát jsem se dostal do situace, kdy jsem si četl odbornou literaturu kvůli zkoušce a narazil tam na pasáže, kde bylo jasně napsané řešení problému, ke kterému jsem se v praxi dostal. Jelikož jsem tu teorii neznal, musel jsem si s tím nějak poradit sám. Hodně se také mluví o novinářské etice, které se v rychlé praxi příliš nenaučíte. Samozřejmě můžete něco odpozorovat, začít dodržovat etické kodexy. Ale abyste vše chápal, je důležité se o tom ve škole dozvědět – o historii žurnalistiky, různých vývojových etapách a zákonitostech.

Jaké byly vaše začátky na Primě?

Začínal jsem na té nejzákladnější startovní pozici, jako nosič kazet. Úplný redakční elév určený jako ruka ke všemu, když bylo třeba někam doběhnout s kazetou nebo napsat krátkou čtenou zprávu. To už byl pro mě svátek, a stejně ji po mně někdo jiný celou předělal. Občas, když se zadařilo, jsem se přichomýtl k natáčení. Ovšem pak byly dny nebo i týdny, kdy se to nepodařilo, protože se pracovalo na administrativě. Když má ale člověk oči otevřené, naučí se spoustu věcí.

Na Primě jste se kromě domácího zpravodajství dostal i do zahraničí.

Ano. Byl jsem rád, že jsem se kromě zpravodajství mohl podílet i na publicistice, protože jsem procestoval s kamerou velkou část světa. Naučil jsem se tak pracovat jako novinář v zahraničí, což není vůbec jednoduché, má to svá specifika.

Bylo to pro mě velké zpestření – vedle práce v parlamentu, která je někdy celkem fádní, byť mě bavila. Umožnilo mi to pracovně vydechnout a měl jsem také možnost natáčet na mnoha místech světa, kde se něco dělo.

Kde jste například byl?

Jako jedni z prvních novinářů jsme byli po atentátech na Spojené státy na afgánsko-pákistánské hranici v době, kdy se očekával alianční útok, a pracovali po boku velkých štábů, jako byla třeba CNN. Také jsem natáčel v místech nejrůznějších katastrof, například ve Venezuele, kde byly obrovské povodně, při nichž zahynuly tisíce lidí. Na Kubě se mi pak podařilo natočit krátký rozhovor s Fidelem Castrem, což považuji za unikum, protože pokud vím, neexistuje jiný současný český novinář, který by s ním mluvil.

Co vás vedlo k přesunu z Primy do České televize?

Na Primě jsem byl velmi spokojený, prožil jsem tam osm let. Po nějaké době se mi zdálo, že jsem postoupil nejvýš, kam jsem mohl, protože jsem to z nosiče kazet nakonec dotáhl až na politického reportéra. Byla to práce, která mě přitahovala, v redakci se dávala lidem považovaným za nejkvalitnější. Ale přece jen jsem se chtěl v televizní práci dál rozvíjet, a možností na Primě bylo ve srovnání právě s Českou televizí relativně málo.

Co vás vedlo k dalšímu přesunu, tentokrát do televize Nova?

Tehdy se Nova intenzivně měnila. Nové vedení mě oslovilo, daný projekt mi připadal velmi atraktivní. Dostal jsem možnost uskutečňovat své představy o tom, jak by mělo vypadat a fungovat zpravodajství. Dostal jsem možnost dělat dramaturgii po svém, což byla velká výzva. Nehledě na to, že nabídka vést redakci se odmítá jen těžko. S Českou televizí jsem se ale loučil nerad.

Absolvoval jste také stáž v amerických televizích. Jaké to bylo?

Velmi inspirativní a dodnes z toho čerpám. Navštívil jsem několik menších regionálních televizních stanic v okolí Chicaga, které je známým centrem televizní žurnalistiky. Mým asi největším profesním zážitkem byla návštěva v televizi Fox. Tam jsem se setkal s věcmi, které jsem považoval téměř za sci-fi. Měl jsem možnost zúčastnit se programu, ve kterém člověk stínoval reportéra, moderátora, režiséra či kameramana. Překvapila mě při tom otevřenost Američanů, i na těchto superpozicích. Většinou byli velmi vřelí, i přes množství našich dotazů, čehož jsem se snažil využít. Návštěva ostatních pak byla přínosná především proto, že Fox je už opravdu velká instituce, zatímco ty relativně menší televize vysílají zhruba pro jeden až dva miliony diváků, což je blízko tomu, co děláme tady.

První dny jste se tedy nestačil divit?

Ano. Po letech si pamatuji hlavně Fox News. Něco takového jsem nikdy neviděl. Ve studiu se pohybovaly automaticky ovládané robotické kamery, přičemž jeden člověk jich ovládal šest. Působilo to tam spíše jako v kosmickém středisku než v televizním studiu.

Zvládnete se ještě dívat na zprávy okem pasivního diváka, aniž byste je hodnotil nebo v nich něco hledal okem odborníka?

Zprávy mě velmi zajímají, takže je hltám a někdy se opravdu přistihnu, že mě čím dál víc zajímá obsah než forma. Ale většinou sleduji obojí.

Nesvrbí vás někdy ruce, nechtěl byste jít zase do terénu místo reportéra?

Tisíckrát. Od stolu si vždycky říkám, že reportáž mohla být lepší, protože z dálky se zdá být všechno jasné a jednoduché. Na place, jak říkáme, to pak samozřejmě vypadá trochu jinak. Určitě mě svrbí ruce a práce v terénu by mě velmi lákala. Dobře ale vím, jak je každodenní reportérská rutina náročná. Je výhoda, že detaily práce v terénu znám, že k nim můžu přihlédnout, když nyní spíš práci plánuji a posuzuji. To je také jeden z důvodů, proč jsem docela spokojený s tím, co dělám teď.

Nyní působíte jako šéfredaktor zpravodajství České televize. Liší se v něčem práce šéfredaktora ve veřejnoprávní a komerční televizi?

Liší se samozřejmě především obsah, zaměření zpravodajství a jeho formy. Princip práce při vedení redakce je stejný, ovšem v České televizi je redakce mnohonásobně početnější, stejně tak jako množství pořadů, reportáží a rozhovorů, které se ve zpravodajství denně odvysílá. Souvisí to zejména se zpravodajskou ČT24, která nikdy neutichá a vysílá kontinuální zpravodajství, což organizačně i obsahově klade na redakci mimořádné nároky. Také odpovědnost spojená s vysíláním ve veřejné službě je specificky silná.   

Co děláte, když nic neděláte?

Ve volném čase se snažím věnovat především svým dětem. Kromě cestování na velké koníčky není čas, spíše na hudbu, trochu sportu, na relaxaci. 

Stanislav Kamenský
Autor je absolventem Katedry mediálních studií a žurnalistiky na FSS MU.

Redakčně upraveno Veronikou Kovářovou, 
studentkou Katedry mediálních studií a žurnalistiky na FSS MU.

Původní rozhovor byl uveřejněn v publikaci Absolventi: Nepřehlédnutelní a úspěšní (2008).

Publikováno v srpnu 2015

Tři slova, která mě charakterizují: Cílevědomost, zásadovost, pevné nervy.

Tři slova, která charakterizují mou práci: Atraktivní, náročná a pohlcující.

Co čekám od budoucnosti: Že bude.

Co se mi vybaví, když se řekne FSS: Při vzpomínce na Masarykovu univerzitu se mi vybaví slovo moderní, pro přístup pedagogů pak slovo profesionální. Nejvíce si však asi vybavím autobus, kterým jsem pravidelně pendloval, abych, často i v jednom dni, stíhal ráno přednášky v Brně a odpoledne práci v Praze.

Pro studium na FSS jsem se rozhodl především proto, že mě oslovila nabídka předmětů. Magisterské studium jsem bral především tak, že mi má posloužit při práci, a po přečtení sylabů některých předmětů jsem měl pocit, že budou praktičtěji využitelné než třeba ty, které nabízeli na Karlově univerzitě v Praze. Studium mi otevřelo dveře do praxe, seznámil jsem se s lidmi, díky kterým jsem získal první práci. Dále jsem také získal detailní představu o tom, co novinařina a práce v televizi obnáší. V neposlední řadě mi škola dala rozhled a možnost dívat se na věci jinak, než jen z běžného každodenního úhlu pohledu.