Zuzana Trávníčková

 

„Obyčejní Číňané neznají pojem lidská práva“

Život obyvatel nejlidnatější země světa poznala před lety absolventka mediálních studií a žurnalistiky Zuzana Trávníčková. Jako dramaturgyně redakce aktuální publicistiky České televize natáčela v Číně jeden z dílů dokumentárního pořadu Fenomén dnes.

Jméno a příjmení: Zuzana Trávníčková (roz. Šimůnková)

Datum narození: 25. 12. 1976

Bydliště: Praha

Studium na FSS: Magisterské: Mediální studia a žurnalistika a Filozofie na filozofické fakultě (2002).

Magisterská diplomová práce: Povolání: moderátor

Práce a kariéra: Po ukončení studia na Masarykově univerzitě odjela do Velké Británie, kde na University of Westminsterzískala titul M. A. v oboru mezinárodní žurnalistika. V letech 1999 až 2001 působila jako redaktorka zahraniční redakce Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu. Od roku 2001 pracovala jako redaktorka a dramaturgyně redakce aktuální publicistiky České televize. Podílela se například na tvorbě týdeníkůU nás v Evropě a Fenomén dnes nebo zpravodajského magazínu pro děti Zprávičky. Jako scenáristka čtyř filmů z dokumentárního cyklu Příběhy z Afriky navštívila Ugandu a Etiopii. V roce 2011 se stala vedoucí projektu dokumentární tvorby se zaměřením na nové formáty (například cyklus Čtyři v tom. Od roku 2014 je s dcerou Annou na mateřské dovolené.

V Číně novináře přísně sledují tamní úřady, což bylo patrné zejména při letních olympijských hrách v roce 2008. Setkala jste se s něčím podobným?

Rok před olympiádou jsme s režisérkou Andreou Majstorovičovou v Pekingu natáčely do pořadu Fenomén dnes díl s názvem Vyrobeni v Číně. Bylo to o ekonomickém rozmachu této země, takže jsme natáčely v čínských domácnostech a zajímaly nás jejich příjmy, výdaje a běžné starosti. Myslely jsme si, že je to pro čínské úřady poměrně neškodné téma, ale i tak nás sledovali na každém kroku. Cítily jsme tlak ze strany režimu, abychom své náměty předem cenzurovaly. Zažila jsem to tedy na vlastní kůži a bylo to nepříjemné.

Měly jste ještě nějaké jiné problémy?

Často nám zastoupily cestu ozbrojené složky a v natáčení nám bránily. Naše tlumočnice měla opravdu strach.

Bála jste se také?

Evropané mají obecně pocit, že se jim nemůže nic stát, že jsou nedotknutelní. Jsou přece občané svobodného světa, které nebude nikdo zavírat. Ani já jsem strach neměla. Bála jsem se o lidi, kteří s námi spolupracovali, například o naši překladatelku. Když natáčíte v zahraničí, přijedete a zase odjedete, ale ti lidé tam musí zůstat. Takže jim můžete dost zkomplikovat život, ohrozit je. Toho je potřeba se bát, protože nemáte právo riskovat kvůli reportáži něčí život nebo zdraví. Můžete riskovat jen svůj, pokud se tak rozhodnete. Někdy jsem si všimla, že je naše čínská tlumočnice ztuhlá hrůzou a přemýšlí, co jí naše natáčení vynese.

Ptala jste se jí na možné důsledky?

Párkrát ano, ale nechtěla o tom vůbec mluvit. Když jsme viděly, že má opravdu velký strach, poslaly jsme ji raději pryč a točily samy. Natočily jsme všechno, co jsme potřebovaly, ale bylo to hodně stresující.

I Peking? Prý je každém rohu McDonald.

Možná ano, ale to neznamená to, že v zemi existuje politická soutěž a můžete jít svobodně k volbám. Nejdete tam jen vnější znaky západní společnosti. Jinak je to kapitalistická ekonomika řízená tvrdě jedinou stranou. Naši respondenti nevěděli, co znamená pojem lidská práva, co si pod tím mají představit. Uvažují úplně jinak, koneckonců jejich informace o světě pochází z cenzurovaných médií, nemluvě o historické zkušenosti s císařstvím. V čínské ústavě je zakotveno, že vedoucí roli má komunistická strana. Nesmí ji nikdo zpochybňovat, ohrozilo by to stabilitu země. My máme na stejném místě napsáno, že lidé jsou si rovni v důstojnosti a právech. Obrovský rozdíl.

Lákalo by vás strávit v Pekingu delší dobu?

Myslím, že by šlo o zajímavou profesní zkušenost, ale lidsky by to bylo dost ubíjející. V Pekingu jsem se cítila dobře jen proto, že jsem se sešla s několika přáteli ze studií v Londýně. Bez nich by mi tam bylo vše úplně cizí. Aktivně bych o pobyt tam asi neusilovala.

Jak reagovali Číňané, když jste jim vysvětlovala principy lidských práv?

Cítila jsem, že je jim naše uvažování velice vzdálené. Podle nás je naše myšlení univerzální a všichni nám musí rozumět. V Číně pochopíte, že jste cizincem z daleka, a musíte se naučit pochopit jejich žebříček hodnot. Důraz se klade na týmovou spolupráci místo individualismu, důležitá je i schopnost být dobrým manželem, otcem, zaměstnancem, členem strany. Každý musí zodpovědně plnit svou společenskou roli a pracovat na tom, aby jejich země „kráčela kupředu“.

Na čem tedy obyčejnému Číňanovi záleží nejvíce?

Když jsme se našich respondentů ptaly, co v životě staví na první místo, dostávaly jsme často stejnou odpověď – děti. Je pro ně důležité, aby měly lepší životní příležitosti, aby se uplatnily. Proto je také často posílají do zahraničí. Nedělají si o současném režimu iluze, vědí, že se tak obrovská země reformuje pomalu a bolestivě. Nezavrhnou svůj život jen proto, že žijí v takovém systému. Rozumím tomu, že nechtějí svou zemi kritizovat před cizincem, a určitě bych nepovažovala za vhodné říkat o několik desítek let starším lidem, jak by měli žít. Naopak se o jejich život a zkušenosti hodně zajímám. Obohacuje mě to.

Všimla jste si nějakých návyků, které se od těch evropských zásadně liší?

Mají naprosto jinou představa o tom, co je slušné a co už ne. Dospělý, dobře oblečený člověk běžně popotahuje a plive kolem sebe. Kdybyste ale otevřeně řekli, co si myslíte, dotkli byste se citů přítomného člověka, a to bylo mnohem nevhodnější. Jaká jsou v Číně pravidla slušného chování, na to musíte přijít. Pro Evropana je to velká hádanka.

V České televizi jste asi hodně vytížená. Při studiu jste však pracovala paralelně v rozhlasu. Proč jste se nakonec rozhodla pro televizi?

Z televize jsem dostala zajímavější nabídku. V Českém rozhlasu jsem pracovala jako externí redaktorka, a když mi nabízeli stálou smlouvu, naskytla se příležitost v České televizi. Ve svých čtyřiadvaceti letech jsem začala pracovat jako dramaturgyně. Byla jsem dost mladá, neznala jsem skoro nic. Obstála jsem díky laskavosti starších kolegů, kteří mě naučili všechny základní věci.

Říká se, že žurnalistika, kterou jste vystudovala, není ani tak o obsahu učiva, ale spíše o kontaktech. Souhlasíte?

Něco na tom určitě je. Poprvé jsem o sobě dala vědět v pořadu Klub Netopýr, kam jsem se dostala na základě doporučení Jiřiny Salaquardové z naší fakulty. Byla to velká příležitost. Jsem vychovaná k pečlivosti, a tak jsem se velice důkladně připravila. Přečetla jsem si úplně všechny knihy zpovídaného Pavla Tigrida, které vyšly v češtině. Asi i díky tomu ze mě při natáčení opadla tréma a působila jsem přirozeně, takže se to lidem líbilo. Otevřely se mi tím nejrůznější možnosti a začala jsem dostávat zajímavé pracovní nabídky, z nichž jsem si vybrala právě redakci aktuální publicistiky v České televizi. Dostala jsem tedy šanci, která se proměnila ve smysluplnou budoucnost. Ale také jsem to mohla celé zvorat.

Co by bylo teď se Zuzanou Trávníčkovou, kdyby první rozhovor v Klubu Netopýr pokazila?

Myslím, že bych dál pracovala v rozhlase. Možná bych se časem také vypracovala a jezdila třeba na zahraniční cesty, určitě by to ale nešlo tak rychle.

Andrej Slivka
Autor je absolventem Katedry mediálních studií a žurnalistiky na FSS MU.

Redakčně upraveno Ladou Poštulkovou, 
studentkou Katedry mediálních studií a žurnalistiky na FSS MU.

Původní rozhovor byl uveřejněn v publikaci Absolventi: Nepřehlédnutelní a úspěšní (2008).

Foto: archiv Zuzany Trávníčkové Na snímku spolu s režisérkou Andreou Majstorovičovou u farmářky Jennifer Wettaky v Mbale na kávových plantážích na západě Ugandy.

Publikováno v srpnu 2015

Tři slova, která mě charakterizují: Spolehlivost, citlivost, pedantičnost.

Tři slova, která charakterizují mou práci: Disciplinovanost, pravdivost, korektnost.

Co čekám od budoucnosti: Budoucnost nechávám na budoucnosti.

Mezi čtyřma očima: Máme úžasného tříletého psa, borderteriéra Bena, s nímž trávíme spoustu času na procházkách v přírodě i ve městě. Vždy jsem moc ráda četla, takže si neustále pořizuji nové knihy. Číst je moc nestíhám, ale doufám, že si na ně v budoucnu čas udělám. Nemůžu si pomoct, ačkoli nemusím, sleduji televizní tvorbu. Zajímá mě, co a jak vzniká. Chci zůstat v obraze.

Co se mi vybaví, když se řekne FSS: Napadnou mě konkrétní jména pedagogů jako Jiřina Salaquardová nebo Jaromír Volek. Tito dva mě nejvíce v dobrém smyslu slova ovlivnili. Často na ně vzpomínám. Nám, prvním studentům žurnalistiky na fakultě, se hodně věnovali a mluvili s námi jako lidé, kteří nás mají rádi a přejí nám v životě úspěch.