| Popis |
Kontexty české literatury souvisejí s krizovou a revoluční situací, která povlovně vznikala na konci 19. století a vrcholí první světovou válkou a pokusy o světovou revoluci. To se projevilo v určité dichotomnosti české literatury po roce 1918, kdy vzniká Československo jako poměrně velký stát a silná parlamentní demokracie mezi spíše autoritářskými státy, země s kvalitní armádou prověřenou boji první světové války, se silným průmyslem a zemědělstvím, které byly už předtím jádrem hospodářství rakousko-uherské monarchie. Na jedné straně stojí většinová a vlivná literární levice, na druhé straně konzervativní proudy často spjaté s katolickou církví, uprostřed umírněné liberální proudy spjaté s oficiální politikou, tzv. hradní, spojenou s osobností prvního prezidenta T. G. Masaryka (např. Karel Čapek). Nicméně česká literatura jako celek pomáhá budovat národní a státní povědomí, liší se jen v preferenci tradic a politického a ekonomického systému. Problémy nového státu byly ovšem nejen sociální, ale také národnostní, etnické a náboženské, jež se reflektovaly i v mezinárodním rámci. Na rozdíl od jiných zemí střední Evropy (odmítáme tímto pojem „středovýchodní Evropa”, něm. „Ostmitteleuropa”, angl. East-Central Europe, jako asymetrický, neboť pojem Westmitteleuropa, tedy středozápadní Evropa, se takřka nepoužívá; střední Evropa je pojem kompaktní, syntetický a tzv. etnická smíšenost její východní části není silným argumentem) se v české literatuře v návaznosti na charakter národního obrození a specifikum kulturně politického vývoje projevovaly radikálně levicové tendence, což se ukázalo v silné modernistické avantgardě, v níž vrcholu dosáhl český poetismus a surrealismus (podobně na Slovensku) a jejich autoři, mimo jiné Vítězslav Nezval, František Halas, Josef Hora, Jaroslav Seifert (nositel Nobelovy ceny z roku 1984), Konstantin Biebl a další, ale umělecky působivý byl i směr katolický (Jakub Deml, Jaroslav Durych, Jan Zahradníček, Jan Čep aj.); oba směry spolu někdy překvapivě a paradoxně souvisely, stejně jako jejich nositelé; kromě poezie zaujímalo čelnou pozici drama a román (bratři Čapkové, Vladislav Vančura). Seznam vlivných autorů lze ovšem rozšiřovat. Vzájemná souvislost budování státu (jak se jmenuje důležitá kniha českého meziválečného novináře a politika Ferdinanda Peroutky) a české literatury dokládá fakt, že právě v období 1918-1938 dosahuje česká literatura, v novověku poprvé, světové úrovně. Autor zde hájí tezi, že česká literatura spjatá se vznikem samostatného československého státu, se všemi jeho problémy a idealistickými ideologickými konstrukcemi (čechoslovakismus), vytvářela specifický, originální model koexistence různých myšlenkových proudů a vztahu mezi kulturou v širokém slova smyslu a politikou. To jí umožňovalo vytvářet radikální inovace anticipující vývojové tendence světové literatury (surrealismus, antiutopie/dystopie, barokizující próza, experimentální román).
|