Ester Danelová

Práci jí napoprvé nepřijali, později za ni dostala cenu rektora

O žádných pracovních úspěších nikdy nesnila. Na svou první konferenci se dostala díky pečlivě vypracovanému úkolu, který původně dostala za trest. Podobných paradoxů provázelo její studium hned několik. Dnes má psycholožka Ester Danelová za sebou účast na konferencích v Evropě i v Americe a několik let práce pro firmu zabývající se vzděláváním ve firmách. Zároveň vede vlastní psychoterapeutickou praxi.

Jméno: Ester Danelová

Datum narození: 15. 11. 1985

Bydliště: Praha

Studium na FSS: Magisterské: Psychologie (2011), Rigorózní zkouška, PhDr.: Psychoterapeutická studia (2012).

Rigorózní práce: Model vývoje psychoterapeutů směrem k integraci v psychoterapii: Utváření osobního terapeutického přístupu.

Práce a kariéra: V letech 2011 až 2014 působila Ester Danelová jako konzultant a trenér v oblasti rozvoje lidí ve firmách a business development manažer ve společnosti Image Lab. Od roku 2012 vede vlastní psychoterapeutickou praxi. Také si dělá doktorát ze sociální psychologie na FSS.

Proč jste se rozhodla studovat právě na FSS?

Byla jsem tehdy Bratislavě na veletrhu vysokých škol. U stánků některých univerzit mi ani nedokázali říct, co se na katedře psychologie děje. Materiály došly, nadšení nikde. U stánku Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity stálo několik mladých energických absolventů a šťastně vyprávěli, jak je jim tam dobře. Poté jsem jela na den otevřených dveří, kde za katedru psychologie vyprávěl Martin Vaculík. Měl v uchu náušnici a působil hodně „free“. Ukazoval také fotky nové budovy. Řekla jsem si, že takhle se mi to líbí. Nikam jinam jsem si pak přihlášku nedala. 

Studovala jste také žurnalistiku. Co vám studium druhého oboru přineslo?

V žurnalistice jsem měla specializaci na digitální média, která mě bavila. Kdyby se neotevřela psychoterapeutická studia, nejspíš bych pokračovala dále v obou oborech. Samotné studium žurnalistiky mi dalo především schopnost zformulovat své myšlenky a také zorientovat se v mediálním prostoru. Utkvělo mi v hlavě především to, jak mediální svět funguje a jak já sama se v něm mohu pohybovat. Díky tomu, že vím, jak funguje, například vůbec nesleduji a nečtu zprávy.

Jsou vyučující, na které si i dnes ráda vzpomenete?

Z žurnalistiky je to určitě Jiřina Salaquardová a Jakub Macek. Z psychologie mě pak nejvíce ovlivnil Tomáš Řiháček, který mi velmi pomohl v závěru studia. Ze své diplomové práce jsem totiž dostala F a nikdo mi neuměl poradit, co mám udělat jinak. Po konzultaci s Tomášem Řiháčkem jsem práci věnovala tři dny, doplnila metodologickou část, trochu přeházela odstavce a nakonec to byla jedna z prací, za kterou jsem dostala cenu rektora. Tehdy jsem pochopila, jak funguje úspěch. Obsah byl pořád stejný, pouze daným standardům více vyhovovalo něco trochu jiného. Naučilo mě to přijímat své úspěchy a neúspěchy a také jsem si uvědomila, že jestli je člověk úspěšný nebo neúspěšný, je hodně relativní věc.

Kam mířily vaše kroky po absolvování magisterského studia?

Nastoupila jsem na doktorát, na kterém ještě jsem, ale teď mám přerušené studium. Zároveň jsem začala pracovat pro firmu Image Lab, která se věnuje poradentství a komplexním vzdělávacím projektům ve firmách. Má práce byla hodně různorodá. Figurovala jsem jako konzultant, lektor, vedoucí zakázek i tvůrce know-how. Měla jsem na starosti u různých zákazníků vše od prvního kontaktu přes jejich získání až po realizaci projektů.

Jaké byly vaše psychoterapeutické začátky?

Byla jsem v prvním ročníku psychoterapeutického výcviku a psala jsem pro Psychologii.cz. Díky tomu, že na internetu visely mé články, ozvaly se mi nezávisle na sobě dvě paní, jestli by ke mně mohly na terapii. Odpověděla jsem jim, že terapii zatím nedělám a byly by mou první klientkou. Obě s tím souhlasily, což jsem opravdu nečekala. Rozhodla jsem se, že pokud seženu supervizora a potřebné prostory, půjdu do toho. To se povedlo za dvacet minut. Že jednou budu dělat psychoterapii, byl můj velký cíl, někdy do budoucna.  Hrozně mě pak překvapilo, že je mi pětadvacet a už je to tady. Od té doby mám vždy dva nebo tři klienty. Abych je stíhala mít ráda.

Věnujete se také výzkumné psychologii. Jak jste se k ní dostala?

To je také hezká lekce o úspěchu. Důležitou roli v ní sehrál vedoucí katedry. Ve druháku magisterského studia jsem si spletla sudý a lichý týden a na seminář, kde jsem měla mít prezentaci, jsem přišla pozdě. Za trest jsem dostala úkol přes Vánoce. Měla jsem tehdy ke Zbyňku Vybíralovi, vedoucímu katedry, šílený respekt. Úkol jsem proto splnila nadmíru dobře, věnovala jsem mu deset dní a deset nocí a vypracovala stopadesátistránkovou práci. Na dalším semináři přišla nečekaná nabídka účasti na konferenci. Díky původnímu úkolu za trest jsem poté byla na konferencích v Montrealu, Bernu, ve Florencii, ve Washingtonu, v Asilomaru nebo v Barceloně. Dostala jsem se opravdu na hodně míst a byl to pro mě velký zážitek, protože jsem se setkávala s kapacitami píšícími učebnice, ze kterých jsme se učili.

Myslíte si, že veřejnost pořád vnímá návštěvu psychologa nebo psychoterapeuta jako něco negativního?

Myslím, že se to pomalu mění. Asi jsem ale neměla klienta, který by mi nepoložil otázku: „Ester, myslíte si, že jsem blázen?“. V tu chvíli mám chuť se smát a daného člověka obejmout.  Zatím jsem žádného blázna nepotkala. Na druhou stranu si však myslím, že takový ten extrém, kdy každý má svého psychologa a šťourá se v sobě patnáct let, také není potřeba. Čím jsem starší, tím jednodušší mi vše připadá. Je to především o hledání jak mít rád – lidi, sebe, Boha, svět.

Co vás na vaší práci nejvíce baví?

Nejvíce mě baví zjišťovat a poznávat jak co funguje. Ať už v klientské firmě, u terapeutického klienta nebo respondentů výzkumu. To mě opravdu nabíjí. Samozřejmě mě také baví, že dokážu udělat něco, aby lidem bylo líp. U individuálních klientů dochází k velkým změnám, ale pomalu, u firem mohu zase pomoci trochu, zato 200 lidem zároveň, což je skvělé.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Vždy jsem byla poměrně hyperaktivní. Zároveň jsem si dělala doktorát, pracovala na plný úvazek a po večerech pak ještě měla psychoterapeutickou praxi. Mým cílem je určitě se zklidnit. Jsem hrozně rychlá, vystřelená, výkonná, ale vlastně jsem v posledních letech nestihla vyhodnocovat co je dobré, správné, co opravdu stojí za to. V současné době mám sabbatical, což znamená, že odpočívám. V budoucnu bych si chtěla buď rozšířit soukromou praxi, nebo založit vlastní firmu a dále pracovat s lidmi ve firmách i s terapeutickými klienty. Zatím přesně nevím, jakou podobu to nabere. Lákají mě i další studia, jako je teologie nebo fyzioterapie, a začít je v práci s lidmi hlouběji propojovat. Dokážu si představit i další cesty, možnost, že si založím firmu, která by v budoucnu sama vydělávala, a já bych mohla dělat něco dobročinného.

Veronika Kovářová
Autorka je studentkou Katedry mediálních studií a žurnalistiky na FSS MU.

Publikováno v srpnu 2015

Tři slova, která mě charakterizují: Rychlost, přímost, odvaha.

Tři slova, která charakterizují mou práci: Zájem, blízkost, jasný směr.

Co čekám od budoucnosti: Že budu čím dál více vědět, co je důležité a hodnotné.

Co se mi vybaví, když se řekne FSS: Kohoutky na fotobuňku, semináře ze sociální psychologie a metodologie ve druháku, spousta vypitého kafe v atriu.

Mezi čtyřma očima: Aniž byste věděli, že je psychoterapeutkou, působí Ester Danelová velmi pohodovým a uklidňujícím dojmem. Sama o sobě říká, že je hyperaktivní. Také je prý dost možná jediným doktorem psychoterapie v České republice. Zajímavostí je, že několik týdnů strávila jako dobrovolník v Nairobi, kde učila místní sirotky fyziku.

Životní motto: Necháme se překvapit. To mám od jednoho chlapečka ze školky.