Martin Holiš

Studium na FSS mě naučilo systematičnosti, říká streetworker sdružení Ratolest

 Vystudoval sociologii a sociální práci. Za stolem na úřadě ho však nenajdete. Kanceláří devětatřicetiletého terénního sociálního pracovníka jsou brněnská sídliště. Devět let vede nízkoprahový klub Likusák , v němž nabízí pomoc mládeži od dvanácti do šestadvaceti let. Roku 2011 za svou činnost získal oborové ocenění Časovaná bota. „Potřebuji nové podněty, situace, změnu. Sociální práce mi je poskytuje,“ říká streetworker občanského sdružení Ratolest Martin Holiš."

Jméno a příjmení: Martin Holiš

Datum narození: 7. 12. 1975

Bydliště: Brno

Studium na FSS: Bakalářské: Sociologie a Sociální politika a sociální práce (2007) Diplomová práce:Možné způsoby práce se členy graffiti subkultury v rámci terénní sociální práce – streetworku

Práce a kariéra: Od roku 2000 působí jako streetworker občanského sdružení Ratolest , ve kterém již rok zastává pozici zástupce ředitele. Dva roky strávil jako dobrovolník sdružení Podané ruce . Je spoluautorem řady odborných publikací v oboru terénní sociální práce. Od roku 2006 vede nízkoprahový klub Likusák, který se zaměřuje na pomoc brněnským dětem a dospívajícím. Za svůj přínos v oblasti nízkoprahových služeb získal od České asociace streetwork ocenění Časovaná bota v kategorii Osobnost roku 2010. Od ledna letošního roku se projektem Crankazyl  snaží vytvořit pracovní místa v bývalých hernách u hlavního nádraží.

Proč jste se rozhodl studovat sociologii a sociální práci?

Neinformovanou náhodou. Původně jsem studoval ekonomiku a management na Slezské univerzitě. A zjistil jsem, že tohle dělat určitě nechci. Být jedno velké ego a byznys? Raději jsem šel do opačného pólu – služby lidem. Tehdy jsem dobře nevěděl, co obnáší. A co jsem pokládal za sociologii, moc sociologie nebyla. Narazil jsem na knihy Jana Kellera a Hany Librové, například Pestří a zelení, nebo jejich články v časopisu Sedmá generace. Zaměnil jsem si jejich sociologii kříženou s environmentalistikou za sociologii jako takovou.

 Jak se ze studenta sociální práce stane terénní pracovník?

Nedokázal jsem si představit, že budu pracovat na úřadě. Když máte pár piercingů, dredů, tetování, na všechno trochu jiný názor – a nechcete s ním uhnout – klasická sociální práce vás k sobě ani nepustí. Jste pro ně exot, úchyl, volnomyšlenkář. V Reflexu jsem četl článek o terénní práci – streetworku. Nečekáte při ní na úřadě, ale pracujete přímo mezi lidmi. Pomáháte, s čím je třeba. Na školní nástěnce jsem si všimnul oznámení, že sdružení Ratolest pořádá pro streetworkery kurz. Zavolal jsem tam, přišel se podívat a kurz udělal. Ředitelka sdružení říkala, že na to s kolegou máme buňky. Dodnes jsme oba v oboru.

 Co znamená mít na to buňky?

Nebát se komunikovat s lidmi. Být informovaný o životním stylu klienta. Když se s vámi baví, pochopí, že nejste jen nějaký školomet. Že jste si v životě také něčím prošli, což je pro ně velmi důležité. Schopnost kdykoliv pohotově a duchapřítomně zareagovat. Tahle práce mě naučila každého od pohledu analyzovat. Ochotu pracovat od rána do večera za málo peněz. A vypořádat se s nepochopením. Společenská prestiž povolání je nulová. Každý říká, že tu práci nechápe. Neví, co děláte, proč to děláte. A že byste si měli najít normální práci.

 Odnesl jste si ze studií na FSS něco, bez čeho byste se v profesním životě neobešel?

Studium na FSS mě naučilo systematičnosti. Už na škole jsem se setkal s pluralitou názorů. Pochopil jsem, že se věci mohou mít i jinak. Orientaci v množství různých pohledů na tutéž věc mi usnadňuje právě systematičnost. V profesním životě je pro mě zásadní. Mají-li se věci někam pohnout, neobejdete se bez řádu. A samozřejmě také bez znalostí v oboru. Denně je objevuji v praxi. Na studiích jsem ještě netušil, o čem skutečně jsou.

 O čem skutečně jsou?

Ve škole jsme rozebírali modelové případy. Klient přijde s jedním velkým problémem, který se skládá z problémů několika. Chce věc řešit. Za šestnáct let kariéry jsem se s takovým případem nesetkal. Klient je nespolehlivý, nekomunikativní, nechce spolupracovat. Nemá problémy tři, ale patnáct. Neumí se rozhodnout a nemá ponětí, kam jeho problémy sahají. Mnohdy za vámi sám nepřijde, ale musíte si ho ulovit – oslovit ho v terénu, přes jiné odborníky či klienty. A pak se snažit, aby si pokud možno vybral variantu, kterou mu navrhnete. Podle poučky je klient největší odborník na svůj život, což je pravda. Kdybychom se s tím ale takto mazali, nikdy bychom nic nevyřešili.

Práce je to nepochybně náročná, proč ji děláte?

Protože nic jiného neumím. Konzultuju, dělám hloubkové rozbory zařízení, dokážu budovat služby, vedu kurzy, píšu texty. Všechno jsou to ale profesní specializace. Neumím opravit boty, zprovoznit televizi nebo omítnout zeď. Práce mě navíc nechává takovým, jaký jsem, a přitom má neuvěřitelnou dynamiku. Každý den dostávám úplně jiné podněty, za šestnáct let se to nezměnilo. Potřebuju nové situace, změnu. Tahle práce mi je poskytuje. Nevím, kde jinde bych něco podobného našel.

Skončil pro vás osobní rozvoj úspěšným složením státní zkoušky?

Ani omylem. Podle zákona se sociální pracovníci musí dále vzdělávat, bez toho bych si ani neškrtl. S každým klientem přichází trochu jiná situace, jiné problémy. Postupy v řešení témat se také mění, takže se vzdělávám za pochodu. Buď se neustále učíte a jedete v rychlíku, nebo vám ujel a už ho asi nedohoníte.

 Čím se v současné době zabýváte?

V osobní rovině se učím být dobrým otcem a partnerem. V práci se snažím vyrovnat se s neustálými změnami. Ať už jde o financování sociálních služeb nebo o postup, kterým u konkrétního klienta dosáhnu nejlepšího výsledku. V současné době se v Ratolesti snažíme zajistit startovací byt pro klienty, kteří by si jej jinak nemohli dovolit. A pro další se snažíme vytvořit pracovní místa v prostoru bývalých heren u hlavního nádraží.

Kde vidíte budoucnost oboru, má cenu jej studovat?

Cenu to určitě má. Náš slavný kapitalismus a lidské plémě obecně produkuje spoustu problémů a dysfunkcí, s nimiž si společnost neví rady. Sociální pracovníci se tak uplatní vždycky. Jen po finanční stránce nesmí očekávat zázraky. V praxi bych uvítal více absolventů – otevřených hlav. Ráznější, komunikativnější, nebojácnější a míň zhýčkané typy. Těch je zapotřebí jako sůl.

 Barbora Halbová
Auto
rka je studentkou žurnalistiky na FSS MU v Brně

Publikováno v březnu 2016

Tři slova, která mě charakterizují: energičnost, nebojácnost, nestandard

Tři slova, která charakterizují mou práci: změna, pružnost, komunikace

Co čekám od budoucnosti: přežít zajímavý a nelehký život

Mezi čtyřma očima – Po pracovní době se Martin Holiš utápí v punku, čte, poslouchá rozhlasové analytické pořady. Běhá, jezdí na kole a občas vyrazí do lesa. Recykluje to, co lidi vyhodí. Zvelebuje zahradu nebo táboří. V neposlední řadě rád cestuje, slabost má především pro Asii a arabský svět.