Seriál o lidech FSS

Jak vypadá vaše ideální ráno?
Zvoní mi budík nastavený na 4:30, na plynovém vařiči si dělám kávu, balím stan, mnu si zkřehlé ruce a vyrážím v tichu končící noci úzkou pěšinkou směrem nahoru. Vnímám svůj dech, nemyslím na nic a občas zahlédnu kamzíka či kozorožce. Kolem osmé sedím na některém z alpských vrcholků, žužlám čokoládu a shlížím dolů na převalující se mraky a na svět, který se pod nimi probouzí.

Jakou knihu jste v poslední době četl a doporučil byste ji dál?
Moje volba je očividně ovlivněna pěti měsíci strávenými na mateřské dovolené poté, co se nám narodila třetí ratolest. Kniha Rodičovství jako cesta vyšla dva roky poté, napsali ji manželé Alena a Jan Vávrovi a v záplavě knih bombardujících rodiče různorodými nároky vyčnívá svou smířlivostí, oporou v aktuální, zejména psychologické, odborné literatuře a praxí autorského páru v oblasti dětské psychoterapie. Vzpomínám si, jak nám v porodnici na uvítanou umístili do ruky formulář s údaji pro každoroční platbu odpadů, a sním o tom, že by jednou (nejen) v Brně místo toho novopečeným rodičům podstrčili „starter pack“, jehož bude tato publikace součástí.

Na co se ze svého pracovního dne nejvíc těšíte?
Těším se na kolegy i studující, ovšem nejlíp se mi vstává s vědomím, že mě hned ráno nečeká nějaká schůzka či přednáška a můžu se na chvíli zašít do některé z přilehlých kaváren, dát si espresso, rozložit notebook, vnímat šelest od okolních stolů a připadat si chvíli jako student nebo digitální nomád.

Co vás v posledním půlroce nejvíc překvapilo?
Překvapuje mě pořád něco. Překvapuje mě třeba, že stále ještě existují na světě lidé, kteří věří, že Donald Trump je větším spojencem Ukrajiny než Joe Biden. Na fakultě mě každý rok překvapí, že se na začátku semestru chodby a posluchárny zaplní nově nastupujícími studujícími, kteří jsou v lecčem odlišní než jejich předchůdci, ale opět se vyznačují sebevědomím a odhodláním pustit se na výpravu za hledáním složitých odpovědí na výzvy pozdně moderní doby. A překvapilo mě také letošní léto, jež ve své první polovině dokázalo, navzdory prohlubující se klimatické krizi, připomínat to, jež si pamatuji ze svého dětství. Opatrně doufám, že třeba bude podobně vypadat i letošní zima.

Jaké je vaše nejoblíbenější místo na fakultě?
Moje nejoblíbenější místo popravdě leží před fakultou – jsou jím dvě lípy, jež obestupují kříž stojící na konci Marešovy ulice, který před více než dvěma sty lety vztyčili občané zaniklé obce Švábka. Obdivuji, s jakou sveřepostí si dosud každou sezónu dokázaly poradit s náporem pejskařů, čím dál úpornějších vln sucha a nevábným koktejlem brněnského ovzduší.

Co byste zpětně poradil svému studentskému já?
Nic zásadního – aby si užívalo přítomný okamžik, zkusilo studovat některý z výborných environmentálních oborů v zahraničí a taky aby se příliš nestrachovalo, jak to celé dopadne. Prozradil bych mu, že za nějakých dvacet let bude mít fajn rodinu a práci, která mu bude dávat smysl.