Americký deník: Co bude dnes dobrého aneb Amerika na talíři

Tak jako jiné stereotypy, taky tento platí jen do určité míry. Především, záliba v rychlém jídle během dne je dána trochu odlišnou pracovní kulturou. Záměrně píšu „rychlém jídle“, a ne „rychlém občerstvení“. To druhé totiž asociuje většinou skutečně nezdravý, smažený fastfood, což pro spoustu Američanů často není běžná obědová volba. Jistě, každému, co jeho jest, ale hlavně v centrech měst je vidět, že stále více lidí inklinuje k lehčím variantám hamburgerové kultury.

Podobně jako například v Británii, také v USA platí, že hlavním jídlem dne není oběd. Je jím „dinner“, v českém pojetí vlastně večeře. Jídlo po práci, na které máte klid a sejdete se k němu s přáteli nebo rodinou. Chvilka klidu, kterou si chcete užít. Oběd je naproti tomu jen krátké zastavení během pracovního dne. Na rozdíl od Česka, kde si na oběd dáme pořádné „meníčko“ sestávající z polévky a třeba „guláše se šesti“, v Americe spíš jen v rychlosti vdechnete sendvič a utíkáte zpět do práce. Večer si to pak můžete vynahradit a u dobrého jídla pěkně posedět. Prostě nejdřív práce, potom zábava.

I jídlo je každopádně ovlivňováno sociálními a kulturními specifiky. Tavicí kotel Ameriky v sobě úspěšně míchá různé kuchyně, hlavně ty latinskoamerické, byť třeba zjednodušené do podoby servírované v jídelních stáncích nebo pobočkách různých řetězců. Třeba burritos jsou tak obzvláště oblíbenou volbou pro rychlý oběd nebo svačinu v běhu. I díky vlivu zahraničních kuchyní také brzy zjistíte, že se v Americe jí překvapivě hodně zeleniny. Většinou se sice opakuje dvojice rajčata-ledový salát, kterým občas sekundují okurky nebo kukuřice, i tak bychom si ale v Česku mohli z většího podílu zeleniny v jídelníčku vzít příklad. Z čeho bychom si příklad brát nemuseli, je všudypřítomný cukr. Když zjistíte, že se kukuřičný sirup nachází i v šunce, začnete být postupně dost paranoidní a při nákupu pečlivě zkoumáte etikety úplně u všeho.

Pokud si vás americký styl stravování s rychlou svačinou v poledne nezíská nebo váš slovanský žaludek přeci jen zatouží kolem poledne po něčem větším, můžete si vždycky něco uvařit doma a do práce vzít s sebou. I když stále populárnější, není „krabičkaření“ přeci jen úplně všeobecně rozšířené. Nějakou tu mikrovlnku k ohřátí jídla ale vždycky někde najdete. Problém nicméně může nastat na úplném začátku. Při vaření. To, co vám působilo zmatek v hlavě při počítání vzdáleností nebo odhadování zítřejšího počasí, vás při vaření dostane zcela určitě. Tedy pokud jste jako já zvyklí na metrický systém, a ne, a ne si zvyknout na angloamerickou měrnou soustavu. Tekuté unce, čtvrtky a šálky dokáží zamotat hlavu, a tak často nezbývá, než se uchýlit ke staré dobré okometrii nebo systému „přiměřeně, přiměřeně“ ze známé české pohádky. Časem si sice na všechny ty podivné míry a váhy jakž takž zvyknete, ale spíš jen na úrovni málo-moc a vaření tak bude vždycky trochu adrenalin. Ale co, však je tu na rohu vždycky nějaký ten stánek, kde můžete v rychlosti zhltnout čtvrtlibrák se sýrem.

Martin Jirušek

Katedra Mezinárodních vztahů a evropských studií, FSS MU

Autor je stipendistou Fulbrightovy komise na George Washington University ve Washingtonu, D.C.