Americký deník: Kontrast aneb pohledy zpoza Atlantiku

S pandemií jsme se postupně naučili jakž takž vyrovnat, přestože nám vzala a stále bere hodně. Tváří v tvář dlouho nepoznanému narušení sociálních vazeb jsme našli způsoby, jak si udržet zdání normálnosti i v lockdownu, což je mimochodem slovo, které dva roky zpět sotvakdo používal. Slábnoucí síla pandemie nám v poslední době dávala naději, že bychom se mohli vrátit tam, kde jsme byli, než s v titulcích poprvé objevila zkratka COVID19.

Až do druhé poloviny února. Sílící napětí na východní ukrajinské hranici jsme sice vnímali od přelomu roku, ale málokdo si připouštěl, že by v Evropě vypukla válka. Přišlo nám to iracionální a 

nepravděpodobné, prostě šílené. Šok, zděšení, smutek, vztek. Tyhle pocity nemají hranice a cítí je lidé v srdci Evropy stejně jako na druhé straně Atlantiku. Ani tady těm zprávám nelze uniknout a je úplně jedno, jestli studujete mezinárodní vztahy, medicínu nebo zeměpis. Před Bílým domem se pořádají demonstrace a do noci zde postávají lidé zabalení do ukrajinské vlajky. Modrou a žlutou můžete spatřit tu a tam i na domech, autech či ve výlohách obchodů.

Zároveň je ale poznat, že se to všechno odehrává tisíce kilometrů daleko, na jiném kontinentu, za rozlehlým oceánem. Přes všechny demonstrace, vášnivé diskuse, projevy solidarity, žlutomodré stužky a novinové titulky ten pocit naléhavosti není tak silný, jako když bomby dopadají pár hodin jízdy autem od vašeho domova. Najednou se zastydíte, že zatímco Evropu svírá strach, vy jste za vodou. Doslova. Realita se ale umí připomenout, když to nečekáte. Jdete nakoupit do supermarketu a v jídelním koutku na velkých obrazovkách běží zpravodajství. Nad lidmi řešícími svoje každodenní problémy, občerstvujícími se kávou nebo sendviči se najednou objeví obrazy zničených měst a prezidenta Ukrajiny prosícího o pomoc. Ten kontrast klidu všedního dne tady a nezměrného utrpení tam vás najednou zavalí jako těžký kámen.

Ve střední Evropě občas můžete zachytit odsudky, že jsou Američané zahledění do sebe a nestarají se, co se děje v zahraničí. Takový pohled je ale nefér. Spojené státy jsou velké jako celá Evropa, takže pokud zprávám tady dominují témata z daného státu nebo problémy, které řeší federální vláda ve Washingtonu, je to podobné, jako když v českých zpravodajských relacích převládají domácí témata a dění v Evropě nebo EU. Nenechte se ale mýlit. Ruská invaze na Ukrajinu sem doléhá. V hlavním městě vám povědomí o světovém dění přijde přirozené, ale když se i taxikář v Oklahomě svěří, že je nervózní a doufá, že se válka nerozhoří ještě víc, napadne vás, že ty odsudky Američanům křivdí. Když vás pak obsluha v kavárně na lokálním letišti po pár větách podle přízvuku zařadí do východní Evropy, pýcha Evropana ohánějícího se svým rozhledem dostane definitivně na frak.

Válka na Ukrajině tady ve Spojených státech možná není cítit tak intenzivně v každodenním životě, ale o to víc se projevuje v osobních příbězích lidí, kteří mají k Evropě nějakou osobní vazbu. Díky pestrosti národností nikdy nejste daleko od někoho, kdo má zkušenosti z míst, kde se něco děje. Amerika je tavicí kotel kultur, takže se jí takové události ani nemohou nedotknout. Na mojí katedře je takových kolegů několik. Možná i kvůli té fyzické vzdálenosti a kontrastu mezi normálním životem tady a těžkostmi na Ukrajině na vás jejich zážitky a vzpomínky na dobu „před tím“ působí s o to větší silou. Příběhy lidí, kteří sem odjeli studovat nebo pracovat a nevědí, jestli se budou mít kam vrátit. Příběhy, které Ameriku nemohou nechat lhostejnou. A nenechávají.

Martin Jirušek

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií, FSS MU

Autor je stipendistou Fulbrightovy komise na George Washington University ve Washingtonu, D.C.