„Have a good one!“ aneb kultura úsměvu

Tak nějak automaticky čekáte otrávený výraz, oči v sloup nebo jiný neverbální signál, že s vámi se teda člověk nadře. Jenže – následuje úsměv, ujištění, že je vše v pořádku a empatická poznámka o tom, že paní se s těmi zpropadenými pokladnami sama nazlobí až hrůza. Na rozloučenou vám ještě popřeje, ať moc nezmoknete, a doprovodí to familiárním oslovením „hun“.

Jdete po ulici, proti vám pošťák, neznáte ho, ale usměje se, pokyne a popřeje hezký den. Další ráno vás ve fitku, ještě rozespalého, recepční usměvavě zdraví a pro změnu laskavě oslovuje „sunshine“.

Pak jdete na poštu, nemáte vůbec přehled o tom, kolik stojí jaká zásilka, a ptáte se dvakrát na to samé, protože jste to napoprvé nepobrali. Pán za přepážkou se trpělivě doptává, navrhne řešení a u toho s vámi vtipkuje na téma včerejšího fotbalového zápasu. Účetní za přepážkou úřadu vám pochválí hodinky, s nefalšovaným nadšením zapřede hovor a svěří se, že je sám sběratel starých hodin. Večer jdete do restaurace a cítíte se trochu nepatřičně, protože se vám obsluha věnuje, jako by zrovna na vás čekali už týden, a teď jsou nadšení, že jste si konečně našli čas.

Mnozí už určitě tuší, kam tím mířím. Američané se prostě smějí víc. Ptát se s úsměvem, jak se dnes máte, je samozřejmou součástí pozdravu. Sice se z toho stala formalita a vlastně nikdo nechce vědět, jak se doopravdy máte, ale přeci jen je to takové příjemné pokynutí – „Vítám Tě a budu Ti teď věnovat svoji pozornost“. Stejně tak tušíte, že v restauraci se vám pozorně věnují proto, že spropitné činí nemalou část jejich mzdy, ale i tak vás takový přístup potěší. V tu chvíli máte totiž pocit, že jste pro ně ten nejdůležitější zákazník v okolí.

Někteří psychologové tvrdí, že i když se k úsměvu přinutíte, maličko vám to náladu zvedne, přestože třeba ke spontánní radosti zrovna důvod nemáte. V Americe by člověk přísahal, že to skutečně funguje. Pokud jste navyklí na spíše odtažité jednání českých úředníků a pracovníků ve službách, ze začátku vás to může znejistit. Chtěli jste jen pozdravit a najednou se vás na něco ptají? Ale téhle „kultuře úsměvu“ rychle přivyknete. Vědomí, že základní nastavení komunikace je přátelský úsměv, je prostě příjemné.

Člověk si taky rychle zvykne na to, že je vždy součástí nějakého kolektivu. Správce domu vás přijde pozdravit hned první den po nastěhování, na fakultě uspořádají pro nově příchozí seznamovací party, ve fitku se podiví, že vás minule neviděli v obvyklý čas, a zeptají se, jestli je vše v pořádku. Není to vlezlé, je to přirozené a příjemné. Asi jste také někdy narazili na výrazy jako „americký (případně hollywoodský) úsměv“ a možná jste se sarkasticky uchechtli. „Kultura úsměvu“ ale funguje. Člověku se prostě lépe komunikuje, když se směje, než když se mračí. Tak si říkám, že by nebylo od věci se tímhle mentálním nastavením inspirovat i u nás. Co myslíte?

Tak „Have a good one, buddy!“

Martin Jirušek

Katedra Mezinárodních vztahů a evropských studií, FSS MU

Autor je stipendistou Fulbrightovy komise na George Washington University ve Washingtonu, D.C.