Vyjet za velkou louži? Hodí se otevřená mysl a pevné nervy

Vyjet do Spojených států na Fulbrightovo stipendium je fantastická příležitost, která se člověku naskytne možná jednou za život, a někdy ani to ne. Program byl založen v USA v roce 1946 s cílem rozvoje vzdělání, občanské společnosti a posílení míru v poválečných letech. Ročně vysílá 8 000 studentů, výzkumníků, učitelů a dalších stipendistů do a ze Spojených států, vesměs na několikaměsíční studijní a výzkumné projekty. Podívat se na svět z jiné perspektivy, získat unikátní data, naučit se novým dovednostem, posunout svůj výzkum, poznat nové lidi. Tohle všechno, a vlastně ještě mnohem víc se od takového pobytu dá čekat. Moje aktuální zkušenost „fulbrigtisty“ v hlavním městě Spojených států to zatím jen potvrzuje. Taky ale potvrzuje, že kromě těch očekávaných věcí vás na této cestě může potkat i řada těch nečekaných. Někdy jsou jen zajímavostí zpestřující pobyt, někdy nad nimi pozvedáte obočí a někdy otestují pevnost vašich nervů. Fulbrightův stipendijní program má dosud přes 300 000 absolventů, působí ve 155 zemích světa a česká pobočka letos slaví už 30 let, takže zkušeností mají na rozdávání. Díky tomu vás už před odjezdem velmi dobře připraví na to, co vás čeká. Některé věci si ale prostě musíte odžít na vlastní kůži.  

Do kategorie zkušeností, které čekáte, ale přesto vás zaskočí, spadá hlavně všemožné zařizování a papírování, které každého, kdo se rozhodl své kořeny přesadit do jiné země, nevyhnutelně čeká. Začíná to již před odjezdem a neustává minimálně v prvních pár týdnech po dosednutí na plochu letiště ve Spojených státech. S každým dalším členem rodiny, který cestuje s vámi, se pak objem agendy pochopitelně násobí. Pokud ve vás tedy jen samotná představa vyřizování „šalinkarty“ vyvolává nelibé pocity, obrňte se trpělivostí, protože z pohledu úřadů ve vašem novém zámořském bydlišti si vlastně zakládáte úplně novou identitu. To se leckdy neobejde bez situací tu více, tu méně připomínajících zápletku z románu Hlava XXII. Pokud si například chcete založit bankovní účet, potřebujete číslo sociálního pojištění. To ale není úplně jednoduché získat a vyžaduje to několik administrativně-akrobatických prvků, které vám zaberou dost času. Některá banka po vás ono číslo skrývající se pod tajemnou zkratkou SSN chtít nemusí, ale pak vás čeká, jak jinak, o něco víc papírování. A někdy při tom papírování zjistíte, že se bez onoho čísla stejně neobejdete. 

Co americké úřady a instituce občas ztrácejí na přehlednosti a organizovanosti, to ale zhusta dohánějí příjemným vystupováním a nápomocností svých zaměstnanců. Tam, kde by našinec čekal razantní vyhubování od paní nebo pána za přepážkou, se tady člověku dostane úsměvu (byť v současnosti pod rouškou většinou jen tušeného), ujištění, že vůbec nevadí, že jste tu kolonku už podruhé vyplnili špatně, a opětovného vysvětlení, jak na to. Nezdá se to, ale i taková drobnost vám zapadnutí do místního života usnadní. 

Občas si, pravda, starosti přiděláte sami. Třeba když zapomenete svojí bance před odletem sdělit, že se jaksi budete v následujících měsících nacházet na jiném kontinentu a že ta částka za nákup v supermarketu v centru Washingtonu, která vám na účtu naskočí, neznamená, že vám kartu někdo zcizil, a není tedy nutné ji zablokovat. Vlastně vás to v tom předodjezdovém shonu ani nenapadne. Zkušenost s odblokováváním karty na dálku okořeněná časovým posunem a nekompatibilitou sim karet vám tuto zkušenost ale do paměti zapíše tak hluboko, že příště už podobnou chybu určitě neuděláte. Tedy snad. Jak že se to říká s těmi chybami a učením? 

Martin Jirušek
Katedra Mezinárodních vztahů a evropských studií, FSS MU
Toho času stipendista Fulbrightovy komise na George Washington University, Washington, D.C.